O koních

Jsou věci, které jsou pro Island typické -  krajina, kterou známe z fotek. Ryby, jejich všudypřítomný smrad v některých menších městech a rybí speciality (třeba hákarl). Ovce, který najdete na těch nejnemožnějších místech a divíte se, jak se tam proboha dostaly. No a koně. To, co vypadá na první pohled jako poník v mnoha barvách, je ve skutečnosti kůň, kterej toho zvládne víc než spousta normálních koní z Evropy. Čím víc o nich zjišťuju, tím větší mají můj obdiv nejen pro jejich sílu a živost, ale taky klidnou povahu a neuvěřitelnou inteligenci.

Historie
Koně si s sebou přivezli Vikingové z Norska na svých lodích (ale ne na těch, které známe z většiny obrázků, tyhle byly širší a měly větší podpalubí). I přesto, že to byly větší lodě, místo na nich bylo omezené a tak s sebou Vikingové přivezli jen ty nejlepší koně z nejlepších. Na sever si vozili jiné než na jih, ale co je podstatné - od té doby už sem nikdo žádné jiné koně nedovezl. Neměli tu přirozeného nepřítele, největší zvíře žijící divoce na Islandu byla předtím jen polární liška, ale jejich největším nepřítelem se stal ostrov sám a příjemná pastvina se několikrát změnila v situaci "přežijí jen nejlepší".
V roce 1783, během velké erupce vulkánu Laki, se jejich populace snížila o 75%. Těch 25% nejsilnějších (a šťastných) se ale dále rozmnožovalo. Když byla špatná zima nebo ještě horší léto, takoví islandští koně dokážou přežít i na slanečcích, kterýma je nejednou krmili, nebo na mechu - puchléřce, který je tu opravdu požehnaně.
Až do roku 1913, kdy se na Islandu objevilo první auto, byli koně jediný dopravní prostředek. Vážně. V podstatě všechny silnice dnes existují na zákldě velmi rozsáhlé sítě koňských stezek. Navíc se s takovým koněm dostanete tady vlastně skoro všude - i tam, kam se nedostanete autem.
Taky se jich hodně exportovalo do Velké Británie, kde pracovali jako důlní poníci. Nebyla to pro ně ale nijak závratně hrozná práce, pracovali maximálně 48 hodin týdně a jejich dvounozí přátelé se o ně starali jako o vlastní.

Jak vypadají?
V kohoutku měří někde mezi 132 a 142 cm, ale někdy můžou dorůst až do 150 cm, takoví koně jsou považováni za "big". Originální měřítko je jedna pěst, takže měří 13 až 14 pěstí. Mají na pohled příjemnou hlavu, svalnatý krk, hřbet i záď, široký a hluboký hrudník. Rámec se hodně podobá koním z Evropy, i když je trochu kratší a díky tomu mají prostornější chody. Žijí většinou 25 až 30 let, ale klisny klidně rodí ještě v 25 letech a jezdit na koni, kterému je 27 let tu není žádná výjimka. Dospělí jsou koně až zhruba v 5 letech, přiježďovat se začínají ve 4. Je to proto, že teprve ve 3,5 letech mají kosti připravené na nošení extra zátěže.
Co mají ale trochu jiné než velcí koně, je struktura a stavba kostí - jsou pevnější a právě jejich stavba těla jim umožňuje nosit těžké náklady na dlouhé vzdálenosti. Nosit celý den člověka, který váží přes 100 kg, není žádný problém. Mají kratší nohy a tvrdá kopyta, ale bez podkov jsou jen když běhají více měsíců po pastvinách.
Žijí celý rok venku a v zimě jim proto naroste dlouhá a hustá srst. Ta se postupně vyvinula tak, že mají dvě vrstvy srsti, která je báječně izoluje. Srst se v podstatě moc nečistí, protože to jednoduše není potřeba. Jediný problém při celoročním chovu venku je to, že po pár letech nonstop venku ztloustnou. Hodně. Takže koně, na kterých chtějí Islanďané jezdit, mají venku jen půl zimy a na druhou půlku je berou do stáje (nebo naopak), většinou ale mladé koně berou do stáje na podzim a vypouští je v lednu, kdy berou do stáje ty starší. Mají dlouhou a hustou hřívu a hustý, nízko posazený ocas.

Jejich charakter je jemný a jsou velmi přátelští a zvědaví. Jednak je to dáno tím, že koně se s člověkem nesetkávají zas tak často (jen při úpravě kopyt nebo odčervení) a mají k lidem a k jezdcům větší respekt. Někteří koně jsou ježdění jen jednou za týden, jiní ani to ne a vzhledem k tomu, že jsou vcelku hraví, tak si to spíše užívají. Většina z nich je extrémně mazlivá a koně s vadným charakterem jsou vždy vyřazeni z chovu. Jsou také velmi inteligentní a klidní. Protože když se přihnala nějaká katastrofa, třeba sesuv půdy, bylo často lepší nepanikařit a neposkakovat kolem, ale zhodnotit situaci a podle toho se zachovat, v podstatě se nelekají. Když přijde sněhová bouře, radši se k ní otočí zadkem a stojí na místě, protože tak spálí míň energie (to jsem na vlastní oči viděla).

Co se barev týká, existuje tu přes 40 barev a pres 100 různých variací, kromě jedné - appaloosa tint. Moje oblíbená je silver dapple nebo šedí koně. Nejvíc je tu hnědáků, ryzáků a vraníků.

A ne, vážně to nejsou poníci. V islandštině slovo "poník" neexistuje. Zato existuje víc jak padesát slov na popsání jejích barvy.

Chody
Jedna z největších atrakcí na těchto koních je to, že mají buď čtyři nebo pět chodů. Kromě kroku, klusu a cvalu je to ještě tölt (ten mají všichni) a pas (nebo flying pace, ten nemají všichni). Ti koně, kteří mají všech pět, jsou tu ceněni nejvíc.
Tölt je čtyřdobý krok a je snadno rozpoznatelný, protože má vysokou akci předních nohou. V töltu se tu pořádají soutěže a je také známý tím, že se jezdec skoro nenatřásá. Během typické ukázky mají jezdci naplněné sklenice vodou (nebo pivem) a ani po hodně rychlé jízdě jim neukápne ani kapka. Tölt umí víc plemen koní po světě, ale ne přirozeně a v takovém spektru rychlostí.
Pas je dvoudobý, kdy se hýbou obě nohy na jedné straně zároveň.
Mají velmi jistý a intuitivní krok, který je v mstním terénu nezbytný.

Vlevo tölt, vpravo pas

Chov a trénink
Na Islandu je zhruba 120 000 koní (tohle číslo uvádí mezinárodní federace chovatelů islandských koní)  a tak 10 % lidské populace je považováno za aktivní jezdce. To není málo na ostrov s 320 000 obyvateli.
Hříbata se rodí volně na pastvě a většinou je hřebec volně s klisnami, koně se tak množí naprosto přirozeně, i když v posledních letech se přistupuje i k inseminaci. Hřebečky a klisničky vhodné pro budoucí chov si majitelé často vybírají pár dní po porodu. A víte co? Každý majitel si pamatuje všechny svoje koně jménem, i když jich má třeba 100. Ovce taky, i když těch může být třeba 250.
Na podzim se koně, stejně jako ovce, shánějí na tzv. réttir - někde se pasou dohromady koně více majitelů, takže je naženou do velké kruhové ohrady a tam si je rozdělí.
Hříbě je několik měsíců s matkou a pak je přiřazeno do stáda, kde si musí najít své místo a to výrazně vytříbí jeho charakter. Zhruba ve 4 letech začne přiježďování, první rok zlehka a v pátém roce už normálně. Výcvik je přísně regulován a některé pomůcky a metody jsou zakázané. Díky tomu, že tohle plemeno bylo více než 1000 let izolované, se u něj v podstatě nevyskytují žádné nemoci.
K tomu, abyste mohli koně chovat volně na pastvině bez přikrmování senem, jsou potřeba 2 ary na jednoho koně.
Z fotek je patrné, že se tu jezdí trochu jinak, s delšími třmeny. Důvod je jednoduchý - část nohy od kolena dolů díky jejich výšce používat moc nemůžete, takhle se aspoň zlepší kontakt stehna s koněm. Co je ale zajímavé je to, že se tu nepoužívají dečky pod sedlo a nejsou tu sedla pro koně, ale sedla pro jezdce - každý má své.
Islandští koně jsou silní a tu sílu cítíte obzvlášť když si na ně sednete. Neseděla jsem na žádnem šampionovi, ale i tak. Když jsem se zeptala Krise, který sám odchoval zhruba 100 hříbat a koně jsou jeho velká láska dodneška, jestli seděl na velkém koni, řekl, že jo. Ale že si připadal, jak kdyby seděl na kládě. Nedivím se mu. Z jeho hříbat jsou dneska velmi dobří koně, kteří sbírají spoustu cen.

Ne, nebylo potřeba je nutit :)

Vnučka z Krisova potomstva. Plemenný knihy jsou tu důkladný a na týhle krásce byste mohli asi i dříví štípat.

Večerní romantika u stájí.. v listopadu v 15.30.

Na sedla. Omluvte, prosím, sníženou technickou kvalitu

 Soutěže
Nejstarší, nejvíc rozšířená soutež je tzv. Gæðingakeppni. S koněm se jezdí po oválu a na každé dlouhé straně ukáže jeden z chodů. Pak je volná část, kde jezdec volně demonstruje chody svého koně. Občas se toto dělá na ledu. První se konal v roce 1950 v Thingvelliru (ano, TEN Thingvellir).
Další jsou rovinné dostihy, kůň ale běží v pasu.  
Totálním vrcholem je ale světový šampionát, který se koná jednou za dva roky. Každá země může poslat svůj tým, ten islandský je trochu v nevýhodě. Díky tomu, že je toto plemeno citlivé, je zakázán dovoz jakýchkoli koní na ostrov, stejně tak vybavení musí být nové a nepoužité. Koně, které si tedy odvezou na světový šamionát poté musí buď prodat, nebo je dají do stáje s jejich kamarády z předchozích ročníků. To je taky jeden z důvodů, proč se světový šampionát nikdy nebude konat na islandské půdě.

Chovem koní se tu prý uživit dá jen když máte štěstí. I tak je to ale krásný koníček a ve spojení s tím, že koně můžete mít celý rok venku, je to.. no.. bezvadný :)

Zvědaví jsou dost ;)