No, ne vždycky vyjde všechno tak, jak si člověk přeje. Někdy to nevyjde skoro vůbec, ale zato si odvezete mnoho cenných poznatků. My se Sváťou vyjeli na backcountry na kolech. Docela to teď frčí, proto sehnat brašny a tak nebyl problém. Příprava na akci tohoto rozsahu byla víceméně teoretická a plán žádný. Mapy jsme měli a jakýs takýs plán taky - rozuměj přejet od Frenštátu po Radhoštěm až k Břeclavi po česko slovenský hranici po hřebenech, kochat se výhledy na obě strany, spát po lesích, koupat se v potůčkách, lemtat studený pivo a, a to především, si pořádně zajezdit. Každý jsme se na těch 10 dní vešli do 35 litrů, včetně jídla, camelbaku, žabek, plavek, čtečky a osušky :) Jak správně podotkla moje sestřenice, všechno vybavení je super malý, jen ten toaleťák zůstává furt stejně velkej. A měla pravdu :)
Inu, v pátek jsme po půlnoční neúspěšném pokusu vyměnit moje brzdový destičky vyrazili ještě před šestou ranní směrem na hlavák. Dlouhá cesta ubíhala pomalu, až jsme se octli ve Frenštátu. Sváťův brzdový kotouč nás zastavil ještě na náměstí ve Sváťaservisu vol. 1 a pak jsme se teda koukli, kudy pojedeme. Moje touha dostat se na Radhošť, vidět Radegasta a pak sjet na Pustevny nás vyhnala po hlavní silnici směr sedlo Pindula. V sedle jsme s jásotem a bolavými zadky sjeli na turistickou modrou cestu. Nápad to byl úžasnej do doby, než jsme uslyšeli první hrom. No co, někam se dneska dostat musíme, tak jsme stoupali. Na kole prvních asi 50 metrů, protože potom nás prudký kopec sundal z kola. "To bude tak 100 metrů", jsme se uklidňovali. Houby. Bylo to 2,5 kilometru, během kterých jsme ještě strachy v lese a cestou na hřeben zahodili kola na cestu a schovali se před asi třema bouřkama, které tancovaly kolem nás. Když už to práskalo nebezpečně blízko, sjeli jsme radši do hospody pod hřebenem na kofolu a trochu se tak vyhnuli dešti. Bylo nám jasný, že dneska to na spaní pod širákem nebude, tak jsem na mapě našla nějaké nejbližší ubytko a po domněle příjemné cyklostezce - asfaltce jsme tam jeli. Po cestě nás ještě vyděsil blesk, který bouchnul vedle nás, tak jsme šlapali o 106. Ne že by to na našem tempu bylo znát. Jo, horský hotel tam byl, ale někdo už asi tak 10 let opuštěný. Nejblíž už byly jen Pustevny. Po dvou hodinách okounění, jídla, kofole, zkoumání lanovky, kterou jsme si mohli tohle utrpení odpustit, jsme se zabydlili v autobusový zastávce. Nápad to nebyl špatnej, jen mi nejde do hlavy, kde se tam vzali polští turisti ve dvě ráno, proč tam nahoru jezdilo celou noc tolik aut a týpek taky na biku ve tři ráno. No, budiž.
Ráno na liduprázdných Pustevnách ale bylo krásný. Další den jsme teda chtěli konečně dojet na česko slovenskou hranici. Hezkým sjezdem jsme dorazili k altánku, kde by se nám bývalo spalo o dost líp, ale kdo to mohl vědět. Ještě hezčí cesta dolů nás moc moc zlákala, až jsme minuli rozcestí, kterým jsme se chtěli dát po hřebeni. Místo toho jsme dojeli dolů do Horní Bečvy a po cestě ustrouhali asi tak půlku destiček. Jenže bylo vedro a tak byla zastávka u nádrže docela vítaná. Nojo, ale kam dál? Hlavním silnicím jsme se chtěli vyhnout stůj co stůj, tak jsme po hlavním tahu na Žilinu vyrazili do dalšího sedla. Uhnuli jsme vpravo na turistickou, sesedli z kola a... tlačili. Další zastávka na kofolu byla skoro nutná. Za rozhlednou to bylo 500 metrů k rozcestí a tam po červené. Samozřejmě jsme jeli zase na blbou stranu, protože to bylo z kopce, ale nakonec to byl asi nejlepší nápad dne. Sklouzli jsme se do Makovského sedla, kde byla taky zavřená hospoda a začalo zase hřmět. Začli jsme mít trochu lepíky a jet zpátky na Bumbálku byla už hloupost, pokračovat v cestě po hřebeni (nebo "hřebeni") taky, tak jsme ještě koukli na radar. Ten byl neúprosný a navíc Sváťa měl chuť na Dobrýho Langoše s dobrým česnekem. Takže Velké Karlovice. Další dlouhatánský sjezd, další kus destiček víte kde, moje brzda vzadu si hrála avidovou písničku, ta vepředu kvičela a ty Sváťovy na tom nebyly o moc líp, chudiny.
V kempu jsme zjistili, že bysme si tam mohli postavit přístřešek, nebo, když ještě chvíli vydržíme, by nás paní recepční upíchla do chatky, což se taky stalo. Chatka za pár šušňů byla pro šest lidí a byla těžce socialistická. Jenže přístřeší to bylo a podle toho lijáku v noci to byl skvělej nápad.
Další den ráno se nám odjezd trochu protáhl. Avidová písnička byla díky napůl utrženému a napůl zkřivenému perku u destiček ukončena (aspoň jsem si to v tu chvíli myslela), jenže co se nestalo - ve Sváťaservisu vol. 3 jsme čirou náhodou narazili na užvejkaný ventilek u mojí duše. Další pokus o utišení křiku Sváťových brzd byl skoro neúspěšný. Vydali jsme se do bikeparku Kyčerka, jenže ani jednomu z nás se nechtělo pálit další kus destiček, riskovat rozbití sebe nebo kola na kotvě a v neposlední řadě to bylo daleko k vlaku :) Tak jsme se vydali do sedla. Papajského sedla. Odložili jsme kola a ozval se takový ten zákeřnýzvuk "pšššššššššššš". Prdla nám další duše. Zase u ventilku. Nadávky si schovám, ale málo jich nebylo. Jenže! Byli jsme zase na hranici a nic nám nebránilo se vydat po červené na kopec Makytá. Během stoupání, které jsme, jak jinak než tlačili, jsme vymysleli bezva způsob stoupání do strmých kopců - hodíte si na rameno sedlo, ruce položíte na řidítka a tlačíte. Občas vám třeba podklouznou nohy, tak se skoro svalíte a zamotáte do kola. Je to bezva a když máte dostatek smyslu pro humor, tak se u toho i zasmějete. Stoupání jsme překonali ať už s většími či menšími obtížemi. Nahoře na nás čekalo skvělé překvápko - mouchy. Všude. V očích, nose, na upoceném čele, v uších, na kolenou, mouchy byly všude. Zdrhali jsme, jak rychle to jen bylo možné. Dokonce jsme i trefili správnou cestu :) Po hodně náročném stoupání nás čekal ovšem bonbónek v podobě skvělého, tak akorát prudkého a táhlého sjezdu mezi loukami, lesy, kravkami, značka ideál. Sjezd končil u horského hotelu, kde měli neuvěřitelně pohodlný lavičky s podnožkama, limonádu za dvacku nebo za tři pětky a bezva výhled právě z těch laviček.
Poslední úsek cesty do Valašského Šenova šel přes pastvu se stádem jalovic. Dělaly tam všelijaké sprosťárny, hlavně ale měly rohy. Vím, že bychom se jich asi nemuseli bát, jenže jich tam bylo asi tak padesát a všechny vypadaly ÚPLNĚ stejně. Jali jsme se pastvu obcházet. Jenže sotva Sváťa slezl z kola, ozval se známý zvuk "pšššššššššššš" a ventilek šel vyndat rukou. Celou cestu dolů dělalo kolo zvuky jako pískací hračka pro psy. Skoro vždycky, když překonávám elektrický ohradníky, dostanu ránu a tentokrát tomu nebylo jinak, Schytala jsem tři přes brzdovou páčku a Sváťa jednu od ráfku. Jauvajs. Cíl byl jasný - koupaliště v Šenově. Dojei jsme tam, hodili jsme sprchu, já se ještě hodila do bazénu, Sváťa vycpal ráfek líp, než svůj zadek, celý to nafouk... a zatím to drželo. Navíc jsme měli štěstí, pan provozní nás nechal pod přístřeškem na zahrádce hospody u bazénu.
Ranní déšť nebylo to, co jsme chtěli slyšet. Po několika těžkých chvílích jsme to s vidinou zahrabání se v bahně na hřebeni, deště a nachlazení zabalili a z Valašských Klobouků odjeli. Rozhodně tam nejsme naposled :)
gratuluji k super backcountry. ty propršené akce a ty se zraněním si člověk pamatuje nejvíce;)
OdpovědětVymazat