Když jsem odjížděla na Island, tak nějak jsem věděla, do čeho jdu. Draho, totálně nepředvídatelný počasí (hlavně v pozdějších měsících), divoká a drsná příroda. Přesto mě tenhle malej ostrov dokázal pořádně překvapit.
Všechno tam má svůj čas a přesto není potřeba lidi honit a stresovat. I ty Vánoce se tam odbývaj tak nějak jednodušejc.
Naučila jsem se jíst jehněčí a skopový a taky skopový uzený v ovčích bobkách (je vynikající, mimochodem). Omáčka ke skopovýmu mi ale furt dělá problém, protože si přijdu, jak kdybych žvejkala vlnu. Navíc se mi do pusy dostalo tradiční velrybí maso a podkožní tuk z Faerských ostrovů, vynikající losos, shnilej žralok, sušená treska... Mňam.
Zaujala jsem k masu víc syrovej postoj, protože tam to moc jinak nejde. Umře kůň, tak co s ním? Přece to maso nevyhodí... dnešní generace je na tom samozřejmě jinak, ale kořeny jsou cítit stále.
Přestala jsem sledovat předpovědi počasí, protože jsou stejně dost nespolehlivý.
Přestala jsem se rozčilovat kvůli maličkostem a kvůli věcem, se kterejma toho moc nenadělám.
Zdejší silný vítr mi přijde jako lehký vánek a husté sněžení mi tu vlastně dost chybí.
Zjistila jsem, že za celý 4 měsíce jsem se nestarala o to, jestli mám zapnutou kabelku, nechám telefon na stole nebo zamknu kolo.
Grónsko není tak nedostupný.
Vlna je nejbožejší materiál. A takovej vlněnej svetr vydá za dvě bundy, bohužel i váhou. Ale miluju ho.
Jsem ráda, že tu můžu jít do hospody/baru v úplně normálním oblečení a nikdo na mě nekouká jak na chudinku.
Jíst zmrzlinu v zimě a venku je naprosto logický.
Hory jsou úplně každej den úplně jiný.
Špatný počasí existuje. V Čechách jsem ho teda ještě nepotkala.
You snooze, you lose. Týká se to hlavně focení východů slunce. V živé paměti mám své víc jak hodinové ranní trajdání po zasněženém pobřeží v pyžamu, bundě a pohorkách... bez ponožek a jiných spodků.
Reykjavík je hipstercity.
Ještě pořád jsem z Islandu neviděla všechno, co bych chtěla.
Vyplácí se brát každou byť jen trochu dobrou příležitost. Můžou vás potkat nečekaný věci.
Koupat ve sněhu v bikinách se dá.
Lízt v prosinci do moře taky.
Ale jen když máte za zadkem vanu plnou horký vody.
Nemám ráda barevný vánoční blikající světýlka když se okolo motá pět tlustejch koček. Z věšení a neustálého odhánění těch pěti ďáblů mám doteď újmu.
Smrkneš jednou, smrkáš furt.
Čtyřrohej beran existuje.
Lehce zamrzlý moře je nádherný.
Dlouhá tma se snáší líp, když máte pravidelnej program a něco vás nutí vstát brzo. Jinak vážně není problém spát do 12.
Sranda se dá udělat úplně ze všeho.
Skoro nic není problém.
Natož naučit se plést.
...poznatků je samozřejmě mnohem víc, ale přicházím na ně postupně. A jak zvládám návrat? Docela jsem se s tím srovnala, v čemž mi velmi pomohl můj drahý, za což jsem mu neskonale vděčná. Vevnitř jsem ale pořád trochu zmatená a vlastně mě to tu ještě moc nebaví. Shon, hodně lidí, hluk, žádný sníh. Vánoční humbuk tomu moc nepřidal a tajně toužím po klidném místě, kam bych se mohla zavřít, koukat z okna na hory na druhé straně fjordu, po setmění vyhlížet polární záře, pomalu se oblíkat do teplého prádla, chystat foťák, deku a péřovku a čekat na pípnutí telefonu a kouzelnou zprávu: "Hey, girls! Some shit is going on on the sky and it looks fucking big! Gula Villan in 10 minutes?"
